Rozhovor s otcem Pavlem Fatěnou
Odpovídala bystrcká farnost představám, které jste měl o své první farnosti?
Ne. Vůbec ne.
Vůbec? A jakou farnost jste si přál?
Já jsem si nepřál nic. Proto jsem panu biskupovi, když se mě zeptal, jestli jsem rád, že jdu do Bystrce, řekl, že nevím. Skutečně jsem nevěděl, jestli mám být rád nebo ne. Byl jsem připravený jít tam, kam mě pošle. I když jsme věděli o volných místech, tak jsem nekalkuloval, kam bych chtěl a kam bych nechtěl. Je pravda, že člověk si farnost představuje jako něco, co poměrně brzo bude schopen pojmout, obeznámit se s lidmi, a sídliště, to je takové synonymum pro anonymitu. A do toho já, který mám problémy zapamatovat si prvně tváře, protože špatně vidím, a pak k těm tvářím přiřadit jména... To je pak na několik let. Člověk, když se rychleji zorientuje, tak je radši, je dřív usazenej.. . Může se mně stát, že někomu třeba podávám svaté přijímání a na ulici ho pak nepozdravím, protože ho nepoznám. Takže, ne že bych byl zklamaný, ale jako farnost jsem si spíš představoval kostel a u toho vesnici, a ne kostel a kolem dokola sídliště. Ale Bystrc je opravdu pěkný kout Brna, člověk už vyjede z města mezi kopce...
Pocházíte z Velké Bíteše a odtamtud bylo v posledních letech vysvěceno několik kněží. Čím to, že je to tak „úrodná“ farnost?
Jedenapadesát let tam nebylo nic, potom v devadesátém pátém roce měl primici brácha, za dva roky pak Martin Malec, ten je teď v Jevišovicích, v roce 2000 pak Mirek Slavíček, za rok Miloš a teď já. Teď zrovna v semináři nikdo z Bíteše není.
Takže pět novokněží během sedmi let. Dá se to přičíst třeba působení nějakého kněze?
Tak, dalo by se... Člověk postupně docení všechny kněze. V Bíteši bydlím od malička. Přistěhovali jsme se tam v sedmdesátém roce. Tehdy tam byl farářem P. Truhlář. Potom v osmdesátém třetím přišel jako kaplan P. Václav Kříž, premonstrát, samozřejmě tajný. Byl u nás po dobu mého studia na gymnáziu, tedy do osmdesátého sedmého roku. P. Truhlář pak šel do důchodu, v Bíteši vypomáhal a jako farář přišel P. František Koukal. Byl u nás jenom tři roky, ale bylo to celkové omlazení. Dá se říct, že tito dva kněží (P. Kříž a P. Koukal) nám rozšířili obraz kněze. P. Truhlář to byl vpravdě „důstojný pán“ v tom dobrém slova smyslu. Takový až , že kdyby si člověk v dětství pomyslel, že by byl knězem, tak to byla až rouhavá myšlenka. Ti dva pak jakoby pojem kněze trochu stáhli na zem, takže ta představa začala být reálnější. Ne že bych o tom uvažoval, ale když je v tom člověk vychován, tak kněžská dráha se chtě nechtě nabízí jako alternativa: proč se nad tím aspoň nezamyslet? No a takovým příkladným krokem bylo, když do semináře odešel brácha... To už si člověk připustí, že by se to mohlo týkat i jeho. Já už jsem ale měl nastoupenou jinou cestu, byl jsem v druhém ročníku na chemii v Pardubicích, a tak jsem, podle mého názoru rozumně, pokračoval v tom, co jsem začal. Dostudoval jsem chemii, pak jsem ještě pokračoval na postgraduálu. V roce 94, kdy jsem měl za sebou dva roky doktorandského studia, byl bratr vysvěcen na jáhna a při tom jeho svěcení jsem se oblékl do černé a bílé (rocheta, klerika), stál jsem v předu a měl jsem za sebou týden od chvíle, kdy jsem své rozhodnutí stát se knězem vyslovil nahlas. Řekl jsem to pardubickému panu faráři. Člověk tu myšlenku nosí v sobě a když ji vysloví nahlas, dostane konkrétní tvar. Události se pak odehrávaly velmi rychle, bylo to horké léto, hrozný hic a to mě hubí, takže když do toho přišlo to rozhodování, byl člověk vysmažen ve vlastní šťávě. V polovině srpna jsem to řekl bráchovi a na začátku září jsem to oznámil doma a pak jsem předčasně ukončil postgraduální studium.
A jelikož to bylo na začátku školního roku, konvikt se už rozjel a já jsem nechtěl za jízdy naskakovat, domluvil jsem se s pardubickým panem farářem, že bych rok počkal na faře, jako zaměstnanec fary.
Spousta lidí si myslela, že je to ztráta a rok v konviktu, že je také ztráta, ale já jsem právě za tyto dva roky velice rád, za ten pardubický i za ten rok v konviktu, to bylo prostě „špica“.
Trošku mě bolí, že konvikt se teď přestěhoval do Olomouce, že už není v Litoměřicích, protože chtě nechtě tam člověk zažije to pohraničí, zažije situace, kdy je v kostele málem sám. Bohoslovci z Moravy, ze Slovácka, mají možnost uvidět i druhou část republiky. Když třeba bohoslovci v Litoměřicích přišli do katedrály, tak zdvojnásobili počet věřících. Když jich bylo padesát, byli v převaze.
Mohl byste nám, otče Pavle, představit svoji rodinu, máte ještě nějakého jiného bratra, kromě toho, který je knězem?
Ne, nemám, my vymřeme po kolárku, ale po přeslici ne, protože sestra čeká v říjnu už třetí dítě. Mám teda tři sestry a bratra, já jsem nejstarší a bratr je o rok a půl mladší, služebně je ale o sedm let starší. Všichni sourozenci jsme si věkově velmi blízcí, takže tvoříme ucelený kolektiv, vyrůstali jsme společně. Já jsem o pět a půl roku starší než moje nejmladší sestra. Vdaná je jenom jedna sestra, ta, která čeká to třetí dítko. Rodiče jsou ve věku odchodu do důchodu, tatínkovi je padesát devět, mamince je padesát šest, nějaký rok je už v důchodu, protože měla pět dětí. Tatínek je technik, strojař, dělá na pobočce první brněnské v Bíteši. Maminka byla prodavačka. Než odešla na mateřskou, prodávala v papírnictví, později přešla do potravin. Jinak maminka pochází z Jabloňova a tam jsme také moje první tři roky bydleli. V roce 71 jsme se přestěhovali do Bíteše, takže tam jsem doma. I když od šestnácti let jsem vlastně z domu. Nejprve jsem odešel bydlet k dědečkovi do Jabloňova, aby mu po smrti babičky nebylo smutno, a zůstal jsem tam až do maturity a pak už jsem šel na studia do Pardubic. Takže Bíteš znám tak víkendově a „kostelově“. Je to maloměsto, kde se všichni znají a kde mě všichni znají a já už skoro nikoho, takže mám obavu, že někoho nepoznám a nepozdravím podobně jako teď v Bystrci.
Myslím, že lidé vám to tady nebudou mít za zlé a trpělivě počkají, až si zvyknete. Na druhé straně, jít do farnosti po někom, kdo od nás usmýkán odchází na roční dovolenou, to také není lehké.
Já si myslím, že je štěstí v tom, že jsme (v porovnání s Pavlem Šmýdem) každý jiný. Kdybychom byli skoro stejní nebo aspoň podobní, tak by se dalo porovnávat. Takhle to prostě nejde.
V čem si myslíte, že se hlavně lišíte?
Úplně kompletně ve všem. On je sportovec, já akorát sleduji sportovní přenosy, když je třeba mistrovství v hokeji, atletice, fotbalová liga ... tak takový já su sportovec. Kolo? To už ani nevím, jestli bych udržel rovnováhu. Neseděl jsem na něm několik let. Vlastně kolo ani nemám. Pohybové aktivity jsou pro mě tabu hlavně kvůli brýlím. Nosím je od svých šesti let a staly se už součástí mého těla. No a při běhu nebo při jízdě na kole terénem poskakují na nose a já pak nevidím. S brýlemi vidím celkem dobře, bez nich ... akorát slyším. No ale otec Pavel toho zvládal hodně i jinde než ve sportu, a tak sem může člověk přijít akorát s takovým komplexem: co jako si tady se mnou počnou? Nehodlám ale nijak malomyslnět, budou se s tím muset smířit. Fakt jsme každý jiný a když věřím tomu, že to půjde, tak proč by to nemělo jít? Když si člověk slíbí, že něco nepůjde, tak to opravdu nejde, ale když se bude snažit, aby to šlo, tak je poznat, že tam nějaká snaha je, a i když je člověk nemehlo, tak to může jít třeba cestou ve smyslu slov “když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ . To je slovo Boží ke mně, tady svatého Pavla beru.
Na druhé straně je pravda, že farnost nepotřebuje jenom sport..
Ne, to ne, to jsem uvedl jenom pro vypíchnutí té odlišnosti. Ale třeba i taková ta polyfunkčnost otce Pavla Š. je výjimečná. To já jsem takový, že když mám jednu věc, tak ta druhá prostě nejde. Takové vícefunkčnosti se budu muset učit.
Máte, otče už nějaký plán na působení v naší farnosti, stačil jste se už rozhlédnout a zmapovat situaci?
Čekal jsem na začátek školního roku, protože sídliště o prázdninách a sídliště ve školním roce, to je jinak. Nějaké dalekosáhlé plány zatím nemám a budu rád, když některé věci, které tady fungují a teď budou na mně, udržím. Obrátili se na mě s dotazem, jestli budou ve čtvrtek mše svaté v Arše, když tam chodí málo lidí. Jenže pro mě patnáct lidí není málo. Když už počet překročí čtyři, tak je to moc. Mám totiž zkušenosti z pohraničí (ze Znojma, pozn. red.), tam člověk zakusí, že když se někam lidé nahrnou, neznamená to, že je to výborné, a když se nehrnou, tak že to nejde. Takže čtvrteční mši v Arše bych chtěl udržet, je mi sympatická i ta večerní hodina... Do dobře rozjetého plánu farnosti nehodlám zatím zasahovat. Třeba časem na něco přijdu nebo si nechám poradit. Zatím mám v plánu všechno poznat. Nemám žádné nutkání honem něco vymyslet. Přiznám se, že ve mně bylo určité napětí , že toho nezvládnu tolik jako Pavel Š. Tu jeho polyfunkčnost opravdu obbdivuji.
Otec Pavel Š. k nám přišel s plány na evangelizaci sídliště. Součástí toho bylo například i vystavění Archy. Máte i vy nějaké podobné ambice, nebo zatím přemýšlíte jenom o těch lidech, kteří už do kostela chodí?
Já mám na lidi okolo nás tento názor: my vidět jsme, oni o křesťanech vědí, že chodí do kostela. To je terminus technicus „chodit do kostela“. Být křesťanem je možná ještě o něco výš než „chodit do kostela“. Je to jiná rovina chápání křesťanství než jenom chodit do kostela. Zahrnuje i tzv. anonymní křesťany, tedy lidi, kteří třeba do kostela nechodí a přitom jsou nakloněni poslouchat mravní zákon, který nosí v sobě, a být poctiví. Jelikož vím, že takový člověk o mně ví, musím ho nechat rozkoukat a ne ho hned atakovat tím, že ho Pán Ježíš vykoupil svou smrtí. On má snad tak možná povědomí, že „něco musí být“ , tuší nějakou přesažnost, transcendentní bytost, a najednou bych na něho v jediné větě, že ho vykoupil Ježíš Kristus, vybalil Vtělení a Vzkříšení. To on neustojí, tím ho zaženu. Naším velkým úkolem v dnešní době je žít dobře své křesťanství, tak dobře, až to vyvolá u ostatních otázky. Třeba se budou ptát nejdřív sami sebe a pak se přijdou zeptat, jako se ptali učedníci Ježíše: „Mistře, kde bydlíš? – Pojďte a uvidíte.“ Náš život musí pro ně být výzvou.
Rozhovor pro farní časopis Setkání v roce 2002 připravila Jana Švancarová