otec Vnislav

Rozhovor s otcem Vnislavem při příležitosti 50 let kněžství. Pro farní časopis Setkání v roce 1997 připravily Cilka Planičková a Jana Švancarová.

Otče, Pán vám dopřál, že jste mohl strávit padesát let v jeho službách. Upřímně se z toho radujeme a jsme za to vděčni Bohu i vám.

Jakýchpak padesát let? Čtrnáct let jsem byl mimo kněžskou službu...

Knězem jste ovšem být nepřestal, takže tato léta nelze vynechat. Začněme ale od začátku. Krize duchovních povolání je v současnosti velkou bolestí katolické církve. Bylo to v době vašeho mládí jiné? Můžete nám prozradit, z čeho u vás osobně toto povolání vzešlo?

Zcela jistě to bylo v rodině. Moje maminka byla velmi zbožná. Ovdověla v mladém věku - když mi bylo sedm let, tatínek nečekaně zemřel, zůstala už sama a sama mě vychovávala. Studoval jsem v Brně na Klasickém gymnáziu (dnes gym. na třídě Kap. Jaroše) a bydlel jsem v chlapeckém semináři (dnešní Petrinum), kde byli ubytováni chlapci z katolických rodin na doporučení svého faráře, o nichž se předpokládalo, že půjdou na bohosloví.Když jsem byl v sextě, ovlivnil definitivně moje rozhodnutí P. Josef Parma, který byl tehdy našim spirituálem a mimo to přednášel církevní právo na teologickém učilišti, které tehdy bývalo v každé diecézi. V Brně bylo na Antonínské ulici a říkalo se mu alumnát. Po maturitě jsem se tedy přihlásil na teologii. V té době měla brněnská diecéze relativně nejvíc kněží. Všechny fary byly obsazené a asi dvacet novokněží, kteří každý rok vycházeli z teologického učiliště, nahradilo ty, kteří ten rok zemřeli. V roce 1950 byla zrušena všechna teologická učiliště kromě pražské fakulty se sídlem v Litoměřicích. Počet studentů byl uměle omezován, 1 - 3 novokněží ročně pro diecézi, to rozhodně nestačilo, a důsledky trvají dodnes.

Kdy jste byl vysvěcen a kde jste začal působit jako novokněz.

Vysvěcen jsem byl 5. července 1947, světitelem byl brněnský biskup dr. Karel Skoupý. Vysvěceno nás bylo 33. Do dnešního dne už nás zbylo jenom 12 - jako apoštolů. Mým prvním působištěm byla Tvarožná u Brna, sloužil jsem jako kaplan u pana faráře Václava Kosiny. Když na podzim roku 1950 sbírali nepohodlné kněze, vzali do internace i P. Kosinu, který byl funkcionářem Orla. Zůstal jsem tedy na faře sám jako zástupce faráře - vicarius adiutor. V květnu roku 1952 byl do Tvarožné jmenován nový farář a já jsem byl přeložen do Mašovic u Znojma, ale dlouho jsem tam nepobyl. 1. listopadu jsem z rozhodnutí soudruha generála Čepičky nastoupil na prezenční vojenskou službu do Uherského Hradiště.

Byl jste na vojně celé dva roky?

Nebyl. Asi za dva měsíce, 13. ledna 1953 mě tam zatkla STB za tzv. protistátní činnost ve Tvarožné. Měl jsem být odsouzen jako organizátor protistátní skupiny, ale poněvadž při soudním přelíčení se prokázalo, že jsem skupinu neorganizoval, byl jsem označen jako ideologický vůdce skupiny a odsouzen k deseti letům odnětí svobody a zabavení veškerého majetku.

Strávil jste tu dobu v jedné věznici?

Pod heslem "Poznej svou vlast" jsem vystřídal Pankrác, Mladou Boleslav, Valdice u Jičína, rok a čtvrt na Tmavém dole ("Já jsem horník a kdo je víc?") a končil jsem ve Valdicich.

Jaké byly typické vězeňské práce?

Drali jsme peří, norma byla 20 dkg čistého peří na den, lepili jsme sáčky, navlékali zavírací špendlíky. Když vláda zjistila, že na nás při těchto pracích prodělává, začali do věznic přesouvat výroby z okolních podniků a my jsme se museli něčemu vyučit. Já jsem se vyučil brusičem skla jako drobnohranař.

Cítil jste léta strávená ve vězení jako zmarnění svého povolání?

Necítil. V přijetí Boží vůle to byly krásné exercicie. Poznal jsem lidi, s kterými bych se jinak do kontaktu nedostal, přátelství navázaná ve vězení přetrvala po celý život, prožil situace, které by mě jinde nepotkaly. Vzpomínám si na samotku ve Znojmě, kde jsem nad dveřmi, kam dozorci nedohlédnou, objevil vyrytý kříž a vedle nápis v řečtině "poznej sám sebe". Byl to projev víry a bylo to povzbudivé.

Drželi vás ve vězení celých deset let?

Bylo to o něco kratší. Propustili mě při velké amnestii v květnu 1960. Prokurátor tvrdil, že budeme plnoprávnými občany, což jsem si já spojoval s návratem do kněžské služby. Skutečnost však byla jiná: plné rehabilitace jsem se dočkal až v roce 1991, podotýkám, že to bylo bez vlastní žádosti - z moci soudní. Po návratu z vězení nám na pracovním úřadě sdělili, že nás čekají nejméně dva roky manuální práce. Dva roky jsem tedy pracoval u Dopravního podniku jako čistič výměn a po absolvování řidičského kurzu jsem jezdil s tramvají do října 1966, takže jsem nevědomky vozil své budoucí farníky.

Kde bylo vaše nové působiště?

Kapitulní vikář dr. Kratochvíl využil příhodné situace a jmenoval mě kaplanem na Starém Brně, což byla "odpalovací rampa pro panáčky z výroby", jak jsme tenkrát říkali. Dva měsíce jsem byl výpomocným účetním na biskupství a v listopadu 1967 jsem byl jmenován III. vikářem na dómě, kde jsem zůstal až do roku 1973. Půl roku před příchodem do Bystrce jsem převzal i povinnosti biskupského sekretáře po dr. Učňovi, který jako nepohodlný musel z Petrova odejít.

V květnu roku 1973 jste byl jmenován farářem v Bystrci. Jak vás tady přijali?

Přijali mě dobře. Přišel jsem totiž po P. Jaroslavu Mihulovi a měl jsem to tedy lehčí než on, který střídal populárního a oblíbeného P. Aloise Pekárka. Poprvé jste se ovšem v Bystrci ocitl za jiných okolností. Bylo to na podzim 1936, byl jsem tenkrát v tercii. Když jsem jednou zůstal na víkend v Brně, vzala mě v neděli odpoledne moje bytná, paní Cecílie Pavelková, s sebou do Bystrce na hody. Tramvaj tehdy končila už v Žabovřeskách, dál jsme museli pěšky, u lomu jsme se přeplavili na druhou stranu řeky přívozem. Nevzpomínám si už, u koho jsme byli na návštěvě. A kdepak by mi tenkrát bylo napadlo, že za čtyřicet let tady budu farářem.

Pamětníci vědí, že do Bystrce s vámi přišla i vaše maminka.

Ano, zpočátku tady se mnou opravdu žila i moje maminka. Strávila tady poslední léta svého života. Zemřela v březnu 1981. Bylo jí téměř 85 let.

Jakou radost nacházíte ve svém povolání?

Velkou radostí je vidět ovoce své práce, když kněz někoho přitáhne. Musí si ale stále uvědomovat, že je jen Božím nástrojem. My dáváme jenom impulz, hlavní vykoná sám Pán. Snad největší radostí kněze, kterou jiní prožít nemohou, je, když někdo přijde a třeba po třiceti letech dá ve svátosti smíření svůj život do pořádku. To je pak veliká radost pro oba, pro kněze i pro kajícníka.

Pociťoval jste někdy tíhu kněžského údělu?

Tak bych to neřekl, i když to nebylo vždycky snadné. Kriminál, to bylo vybočení, ale byla to vůle Boží. Hodně mi to přineslo.

Od svých vlastních dětí vím, že vás měly rády, a zdálo se, že i vás práce s dětmi těší.

Mám dojem, že práce s dětmi mi už tolik nejde. Dnes už je jiná mentalita a jiné poměry než v mém mládí. Děti už také nejsou tak ukázněné.

Na to vám mohu sdělit svou zkušenost z Archy. Když jste jednou zastupoval na dětské mši Otce Pavla, byly děti ukázněnější než jindy a přítomné maminky ocenily pedagogické kvality vaší promluvy. Škoda, že ve škole už skoro neučíte.

Děti byly ukázněnější asi jen proto, že mě viděly na dětské mši poprvé. Pokud se vyučování náboženství týká, učím už jenom zvláštní oddělení - ty, kdo do náboženství nikdy nechodili - a pak několik dětí v Rozdrojovicích. Za rok pokřtíme průměrně 50 - 60 dětí. Je smutné, že pro mnohé je to první a zatím i poslední svátost, kterou přijaly. Z těchto pokřtěných jich totiž chodí do náboženství necelá polovina.

Víme o vás, že působíte u církevního soudu.

V únoru 1986 mě tehdejší kapitulní vikář prelát Ludvík Horký jmenoval soudcem diecézního církevního soudu. Působím tam dodnes.

Myslíte si, Otče, že svou kněžskou dráhu završíte v naší farnosti? Podotýkám, že my bychom si to moc přáli.

To nevím a neví to ani největší jasnovidci. Rozhodnout o tom může pouze biskup, který zcela jistě má zvláštní dar vidět potřeby diecéze jako celku. Pokud by on rozhodl, sbalím kufry a půjdu, kam mě pošle. Myslím, že tak je to správné.

Děkujeme za rozhovor, přejeme pevné zdraví a vyprošujeme sílu a dary Ducha svatého pro plnění úkolů, které na vás ještě čekají.

 

Rozhovor pro farní časopis Setkání v roce 1997 připravily Cilka Planičková a Jana Švancarová

Radio Proglass - Křesťan a svět: Ve službě Bohu není čas stárnout: https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2004-06-13-17-00-00/

Rychlý kontakt:

Adresa:
Nám. 28. dubna 130/8
635 00 Brno

 +420 730 541 734

 brno-bystrc@dieceze.cz

Copyright © 2019 Římskokatolická farnost Bystrc. Všechna práva vyhrazena.